1. Snažme se chápat výtvarný projev dítěte v souvislosti s celou jeho psychikou, s jejími obecnými funkcemi (vnímání, myšlení, představivost) a méně s ohledem na věk dítěte. Je naší povinností respektovat zvláštnosti dětského zobrazení skutečnosti, nevidět v nich nesprávnosti a chyby jen proto, že dítě kreslí zásadně jinak než dospělý.

2. Všechno, co dítě nakreslí, namaluje nebo jinak vytvoří, bereme vážně. Chraňme se podceňování a ironie, zrovna tak jako přeceňování a přílišné chvály.

3. Dětský projev má pouze tehdy plnou hodnotu, jestliže není napodobením nebo není pozměněn zásahem dospělého. Nikdy neopravujme a nevytýkejme nedostatky.

4. Každé téma, které si dítě najde, je zajímavé – nejen to, které se nám líbí, které zadáme. Objevná práce dítěte začíná právě u výběru toho, co bude kreslit. Ve volbě námětu se projeví to, jak dítě prožívá svůj svět.

5. Ne každá kresba nebo výtvor musí představovat něco určitého z předmětného okolí dítěte. Dětská představivost často předčí zobrazovací schopnosti. I tvary, které nechápeme, mohou pro dítě něco znamenat.

6. Kreslení a malování nejsou samy schopny uspokojit dětskou vyjadřovací potřebu. Je mnoho výtvarných technik. Spojování, vytrhávání, kladení, konstruování, ale i samo vyhledávání zajímavých tvarů má veliký význam.

7. Dítě je nejlepším správcem svého majetku a brzy se naučí udržovat si věci v pořádku. Můžeme mu to usnadnit tím, že mu vyhradíme prostor pro ukládání věcí a nástrojů.

8. Sledujeme vývoj dětí. Archiv kreseb potěší i po letech.

9. Dětská představivost a schopnost přetvářet skutečnost ve výtvarnou formu potřebuje vzpruhu. Dostatek podnětů, informací a knížek.

10.  Jestliže platí, že výtvarná činnost a její dobrý vývoj jsou obrazem celé výchovné atmosféry a dobré pohody, pak se kreslení, malování a jiné výtvarné techniky nemohou stát povinností, ale zajímavou zábavou.

Hra a práce jsou v nich spojeny v té nejlákavější podobě.