O tvořivosti se hodně v poslední době mluví, což je dobré znamení. Přinejmenším se tím naznačuje, že je třeba učit člověka schopnosti reagovat na životní situace nově, nešablonovitě. Zrychlení, které probíhá před našima očima, napovídá něco o zrychlení příštím, ke kterému teprve dojde. Jak člověk obstojí, jak dokáže zvládnout tempo, které sám rozpoutal a které chrlí takové množství poznatků, že to překračuje naši možnost je registrovat? Nevymyslí si z nějakých racionálních důvodů zkázu světa?
Tyto úvahy zaměstnávají nejen spisovatele sci-fi románů, ale i seriózní vědce a pedagogy. Zdá se, že člověk bude nucen hodně pracovat na sobě samém a osvojit si zejména vlastnosti, které mu bezpečně dovolí ovládnout přírodu, vědu a sama sebe. Kromě vyspělé odpovědnosti, která bude muset vytlačit sobectví, touhu po moci a jiné nectnosti, mu jistě ukáže cestu z bludiště i tvořivost.
Proč právě tvořivost?
Protože ta ho učiní pánem nad nepředvídatelným a vytrhne jej z fatalismu, jímž je někdy provázen vědecký a technický pokrok. Tvořivost je vlastnost výhradně lidská, proto schopná usnadnit přechod k vyššímu stadiu naší existence.
Můžeme říci, co dělí tvořivého člověka od netvořivého? Mezi tvořivé vlastnosti se počítá například citlivost k vlastnímu zážitku a k vlastní práci, umění setrvat ve stavu koncentrovaného vnímání, vnitřní pohyblivost, schopnost přeskupovat a měnit vztahy mezi věcmi, vytvářet rychle syntézu smysluplně (aby to odpovídalo okamžitým podmínkám) organizovat, dávat situacím formu ...
Všechny tyto vzácné schopnosti jako by byly vystřiženy z programu, který si uložila výtvarná výchova – a přeci se týkají tvořivosti v obecném slova smyslu, ne tedy jen výtvarné, ale i té, která se projevuje v myšlení a jednání, ve vědě a řízení, v každém povolání. Mezi myšlením a prací, mezi řešením technickým a uměleckým, mezi civilizací a kulturou je asi víc vztahů a podobností, než dnes tušíme.
Inteligence tvořivého člověka má komplexní charakter a v souladu s prací L. L. Thurstona můžeme vyčlenit tyto faktory inteligence:
Co z toho však vyplývá pro výchovu?
Co jiného, než že musí ve všech oborech a všemi prostředky přiměřenými konkrétnímu dětskému věku rozvoj tvořivosti podporovat, aniž ovšem od dětí žádá víc, než je zdrávo žádat a aniž ruší soustavný růst představ, které dítě o viditelném světě a o neviditelných vztazích má. Tvořivost není totéž co hra, ani se nedá ztotožnit s fantazií, ačkoli obojí spolu organicky souvisí. Má co dělat s myšlením, ba i s logikou, s chováním – je zkrátka vázána přímo na lidskou osobnost.
Výtvarná činnost je tvořivá sama sebou – svou podstatou. Stejný úmysl (např. namalovat, jak to vypadá na pouti) přinese u různých dětí vždy velmi různé výsledky. Všechny jsou svým způsobem správně, úkol nepředpokládá jedno řešení. Při posouzení výsledků lze dobře rozeznat, co vzniklo jako pouhé napodobení nebo z matné vzpomínky, v čem se odráží podrobná znalost věci, co má neobvyklosti v prostorovém řešení, co svědčí o schopnosti zosobnit viděné i poznané.
Je možné, že souvislost mezi výtvarnými schopnostmi, mezi tvořivým řešením problémů, které je třeba výtvarně zvládnout a rozumovými schopnostmi není tak velká, jak se někteří zastánci „výchovy k tvořivosti“ domnívají. Znamená to tedy, že tvořivě myslet v matematice a tvořivě jednat se štětcem a barvou spolu příliš úzce nesouvisí. To však nic nemění na tom, že tvořivost značně přispívá k hodnotě každého jednotlivce a je vlastností, která pohání vpřed společenský vývoj.
Mezi tvořivostí a pedagogickým vedením je ovšem mnoho vztahů, mnoho metodických možností. Zjednodušeně by se dalo říci, že vychovávat k tvořivosti znamená sestavovat i ty nejobvyklejší úkoly tak, aby v nich byl obsažen nějaký problém, oříšek, překážka, předpoklad k duševní práci. Vhodnost, únosnost a míru „problému“ dovede ovšem posoudit jen dobrý a zkušený vychovatel.
Uskutečnit se
Optimální podmínky tvořivého rozvoje schopností tvořivého subjektu vyžadují vytvořit prostor umožňující realizovat:
Vnímání, představivost a myšlení tvoří trojici duševních funkcí, se kterými se ve výtvarném projevu dítěte počítá, které jej prakticky umožňují, ale zároveň se jím samy obohacují.
„Kdo kreslí, učí se vidět“, říkávali staří mistři a mysleli tím, že kreslící je nucen lépe se dívat na věc, kterou kreslí, a také o ní uvažovat. Vědomí o vztazích mezi věcmi roste u dětí pomalu, ale organicky. Poznání a vědění má právem osobitý charakter. Starý spor o to, co patří do vzdělání a co je v něm zbytečné, řešíme nyní tak, že kromě závazných obecných vědomostí uznáváme i plnou oprávněnost těch, které si člověk sám osvojil. Teprve tak se člověk uskutečňuje, stává se tím, čím je – jak to žádal Komenský a před ním antičtí filozofové. K sebeuskutečnění nedochází nějakou koncentrací vůle a obrácením do sebe sama. Spíše tím, že se promítáme svými city, zájmy a poznávacím úsilím do svého okolí a jaksi „se v něm vidíme“, rozeznáváme sami sebe a zároveň upevňujeme svoji osobnost vedle osobností druhých. Cest a cestiček k sebepoznání a seberealizaci je celá řada. Výtvarná činnost je jednou z nich a není nejméně účinná. Vše tu probíhá napolovic ve hře – takový způsob stavění mostů ke světu je velmi vábný a účinný.
Poznáváme, hodnotíme a máme rádi.