Náčrty jsou grafické dokumenty určitého stupně a úrovně, sloužící k zachycení pochodové osy. Pochodová osa je trasa, po níž se pohybujeme. Náčrty je možno zpracovávat přímo za pochodu, složitější se však zpracovávají většinou dodatečně na základě materiálu získaného z terénu a topografické mapy daného území.

V podobě náčrtů (od nejjednoduššího přímkového po topografický) se často také předem sestavuje celý plán cesty nebo trasy. Tomu nejjednoduššímu tzv. přímkovému (všechny body trasy jsou znázorněny na středové přímce) říkáme náčrtový plán. Je v něm obsaženo označení druhu a délky komunikací, důležitých orientačních bodů na trase i v její blízkosti. Plán musí obsahovat i potřebné časové údaje, které poslouží k odhadu vzdálenosti jednotlivých úseků trasy.. Po straně je třeba ponechat dostatek místa pro psaní vlastních poznámek. Slovní popis obsahuje údaje o vzdálenostech, charakteru trasy, orientačních a lomových bodech, o klesání či stoupání terénu.

O něco složitější je pak schematický náčrt, který se zhotovuje ve stejném nebo větším měřítku z topografické mapy. Schéma musí opět obsahovat všechny důležité terénní předměty a orientační body. Kresba je schematická, bez nedůležitých detailů, komunikace jsou zachyceny pouze obrysově. Délka jednotlivých úseků trasy je udána v metrech nebo krocích. Schematické náčrty se pořizují především proto, abychom do nich mohli dále libovolně zakreslovat další údaje a neničili přitom mapu. Schematický náčrt ve větším měřítku lze použít i jako podklad pro průzkum terénu, např. na letním táboře. Doplněn poznámkami a zákresem plánovaných objektů a staveb slouží pak jako důležitý grafický dokument akce.

Topografický náčrt je již hodně podobný topografické mapě. Obdobně obrazuje určitou část krajiny. Základní orientační body se do něho zakreslují pomocí topografických smluvených značek. Topografický náčrt je však doplněn i předměty dočasného charakteru, které pro nás mají orientační význam (stoh slámy, složené metry dřeva apod.) – ty smluvenou značku v klíči nemají, pro ně si musíme vhodný symbol vymyslet. Jeho význam uvedeme na okraji náčrtu ve vysvětlivkách. Vzdálenost jednotlivých orientačních bodů se určuje, stejně jako u mapy, pomocí měřítka, které musí topografický náčrt obsahovat. Jakýkoliv náčrt také nezapomeneme označit směry světových stran, popisem, označením (nebo pojmenováním) mapovaného území, jménem „topografa“ a datem jeho zhotovení.

Trochu jiný je panoramatický náčrt. Je to zjednodušený, ale srozumitelný obraz krajiny ležící pře pozorovatelem. Při kresbě panoramatického náčrtu si do středu papíru zakreslíme osový kříž. V krajině, kterou chceme na náčrtu zobrazit, zvolíme zřetelný bod, který bude odpovídat středu náčrtu a od něhož budeme odměřovat vzdálenosti ostatních terénních předmětů. Vzdálenosti odměřujeme tužkou, kterou držíme v napjaté paži. Náčrt musí působit plasticky, musíme tedy dodržovat základní perspektivní zásady. Opět nezapomeneme na popis terénu a jeho název, jméno autora a datum.

Jestliže chceme získat názorný obraz o průběhu plánované cesty, jejím stoupání i klesání, sestrojíme si profilový náčrt.  K tomu potřebujeme mít dobrou mapu s vrstevnicemi. Náčrt většinou sestrojujeme ve stejném měřítku, jako je mapa. Označíme místa, kde se protíná trasa pochodu s vrstevnicemi a u každého průsečíku napíšeme hodnotu vrstevnice, tj. nadmořskou výšku. Výškové vzdálenosti jsou však proti vzdálenostem nepatrné a profil by byl dost nevýrazný – proto se násobí pětkrát i desetkrát. Teprve potom dostane profilový náčrt správný výrazový charakter a stane s věrným obrazem naší trasy. Sestavování profilu cesty se používá ke kvalitnímu odhadu času pochodu, aby se nám nestalo, že nás překvapí příliš členitý terén, se kterým jsme nepočítali. Pochod členitým terénem je podstatně náročnější, pomalejší a tudíž spotřebuje více času.