Ať chceme nebo, ne, při činnostech s dětmi se přesunům nevyhneme. Ať se pohybujeme vlakem, autobusem, metrem, tramvají či pěšky, vždy to s sebou přináší zvýšené riziko.

Chůze po silnici (= pozemní komunikaci)

     Při chůzi po silnici jsou děti vždy vystaveny zvýšenému nebezpečí. Tuto problematiku řeší Zákon o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., jímž uložené povinnosti blíže specifikuje vyhláška č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích. Tato pravidla se vztahují i na chůzi po samostatných chodnících, stezkách pro chodce a cyklisty, polních a lesních cestách, stezkách a pěšinách atd. Z toho plyne:

• Chodec musí užívat přednostně chodníku nebo stezky pro chodce. Lze užít kteréhokoliv chodníku (pravého i levého). V současné době není stanoveno, po které straně chodníku je chodec povinen jít (v minulosti platilo, že po chodníku se chodí vpravo). Pokud však chodníku užije organizovaný útvar chodců, musí jít vpravo a nejvýše ve dvojstupu.
• Pokud pozemní komunikace nemá chodník nebo je neschůdný, pak je lépe s dětmi po ní raději vůbec nechodit a volit jinou cestu. Pokud ji však k chůzi použijeme, chodci mají jít po levé krajnici, a není-li to možné, po levém okraji vozovky. Na krajnici nebo při okraji vozovky mohou jít nejvýše dva chodci vedle sebe, v nebezpečných a nepřehledných úsecích nebo obdobích (snížená viditelnost, zvýšený provoz) pouze jednotlivě za sebou.
• Na stezce pro chodce a cyklisty se chodci nesmějí vzájemně ohrožovat a jsou-li odděleny pruhy pro chodce a cyklisty, chodec musí jít svým pruhem. Nejsou-li pruhy odděleny, pak by chodci měli chodit vlevo, podobně jako na silnici. Totéž platí i pro jakoukoliv jinou cestu či silnici, kde je povolen provoz jakýchkoliv vozidel, třeba i jen cyklistů – chodci chodí vlevo, cyklisté je objíždějí pravou stranou.
• Vstup i chůze jsou zakázány na dálnici i silnici pro motorová vozidla. Pak samozřejmě tam, kde je zákaz vstupu chodců vyznačen dopravní značkou.

• Nejblíže k postavení vozidla má tzv. organizovaný útvar chodců, v některých ustanoveních nazývaný též organizovaná skupina chodců nebo jen útvar chodců (podle § 56 zákona o provozu na pozemních komunikacích). Jedná se zejména o útvar školní mládeže nebo průvod. Za organizovaný útvar se však nikdy nepovažuje skupina předškolních dětí, na kterou se vždy vztahují běžná ustanovení pro chodce.
• Útvar chodců smí (ale nemusí) užít chodníku – v takovém případě se na něj vztahují běžná pravidla pro chodce, navíc však má povinnost jít vpravo a nejvýše ve dvojstupu. Organizovaný útvar však kupodivu nesmí užít krajnice. Na mostě nesmí jít útvar jednotným krokem.
• Nejde-li útvar po chodníku, má speciální postavení přiměřeně obdobné jako vozidla. Na organizovaný útvar chodců se vztahují „obdobně“ a „přiměřeně“ ustanovení o směru a způsobu jízdy (zejména chůze po vozovce vpravo).
• Za snížené viditelnosti musí být organizovaný útvar chodců při chůzi po vozovce označen vpředu po obou stranách neoslňujícím bílým světlem a vzadu po obou stranách neoslňujícím červeným světlem (lze použít například blikačky na kolo). Označení světly může být nahrazeno oděvními doplňky s označením z retroreflexního materiálu v provedení stanoveném vyhláškou.
• Za dodržování povinností obdobných povinnostem řidiče odpovídá vedoucí útvaru, jímž může být jen osoba starší 15 let, která je k tomu dostatečně způsobilá. Jde-li o útvar školní mládeže nebo předškolních dětí, je vedoucí útvaru oprávněn při předcházení vozovky zastavovat vozidla (vedoucí mimoškolního útvaru dětí ve školním věku tuto pravomoc nemá!). Nad rámec požadavku zákona je vhodné, aby dospělá osoba nebo alespoň odpovědná mladistvá osoba byla na začátku i na konci útvaru. Pokud to není možné a se skupinou jde jako doprovod pouze jedna osoba, měla by jít vzadu, aby měla neustálý přehled o celé skupině a mohla udržovat pořádek a kázeň; včele skupiny by pak mělo jít to z dětí, na které se vedoucí může nejvíce spolehnout.

• Zvýšenou pozornost je třeba věnovat při míjení dětí s nákladním automobilem, tirákem atp. Kromě větší šířky vozidla může dojít při jeho rychlejší jízdě i k silnému poryvu vzduchu, který může v nečekaný okamžik srazit menší či slabší a nepozorné dítě na zem, třeba pod kola dalšího vozu. Je tedy vhodné v takový okamžik děti zastavit, ustoupit za krajnici a počkat, až vozidlo přejede.
• Je naprosto nepřípustné na vozovce, a to i za pochodu, hrát hry či soutěžit. Je potřeba, aby pozornost všech, hlavně vedoucího, byla co nejvíce zaměřena na to, co se děje na vozovce a na předvídání nebezpečných situací.

Přecházení pozemních komunikací

• Pokud je to možné, používáme k přechodu vozovky značených přechodů. Vozovku je zakázáno přecházet mimo přechod, pokud je ve vzdálenosti do 50 m umístěn přechod, podchod nebo nadchod. Vozovka se přechází vždy kolmo, na přímém (rovném), přehledném místě. Na přechodu se chodí vpravo.
• Je sice pravdou, že řidiči silničních vozidel jsou povinni na přechodu chodcům umožnit přejití, ale zároveň i chodec se musí rozhlédnout, nesmí vstupem do vozovky nikoho ohrozit (řidiče ani sebe) a nesmí řidiče „donutit k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy“, což je vlastně definice „dání přednosti“. „Přednost“ si proto nikdy „nevynucujeme“ vstoupením do vozovky – dáme na vědomí řidiči, že chceme přecházet a vyčkáme, než zastaví. POZOR!!! Řidič tramvaje nemá povinnost zpomalit ani zastavit, aby nás pustil.
• Přecházíme najednou a pohromadě. Je nutné naučit děti, že první před přechodem nebo jiným místem přecházení vždy čekají, nežli dorazí zbytek s vedoucím, včetně posledních účastníků, a pokyn k přechodu vydává vedoucí.
• Doprovod skupiny dětí předškolního věku nebo útvaru školní mládeže má právo zastavovat projíždějící vozidla speciálním zastavovacím terčíkem, zatímco vedoucí mimoškolní skupiny dětí nemá na terčík a zastavování vozidel zákonný nárok.

Přeprava veřejnou dopravou apod.

• Při rozhodování, který druh dopravního prostředku zvolíme, je potřeba brát v úvahu několik základních údajů: kolik nás bude cestovat, jaká je kapacita dopravního prostředku, jaká je vytíženost námi zvoleného spoje.
• Počítáme s tím, že zejména na začátku a na konci víkendu, na začátku a na konci prázdnin atd. mohou být některé spoje přeplněné. Pojede-li nás více, včas kontaktujeme dopravce a poradíme se s ním, zda hrozí nebezpečí přeplnění anebo zda je schopen spoj posílit dalším vozem.

• Při přípravě akce si opíšeme nebo vytiskneme všechny důležité údaje:
• Přesný čas a místo odjezdu. Odjíždíme-li z většího autobusového nebo vlakového nádraží nebo přestupujeme-li někde, co nejlépe se seznámíme s místní situací, najdeme si mapu, uspořádání odjezdových stanovišť atd., ať nejsme zaskočeni.
• Přesné číslo (označení) linky, číslo spoje, cílovou stanici spoje. Pokud budeme znát jen název stanice, kde vystupujeme, budeme náš vlak nebo autobus obtížně hledat.
• Pokud hledáme spojení na internetu (např. www.idos.cz) a máme k dispozici tiskárnu, vytiskneme si spojení co nejpodrobněji, abychom mohli včas poznat, jaké máme zpoždění nebo zda jsme nenastoupili na nesprávný směr.

• Předem rozmyslíme varianty, co uděláme, když náš spoj vynechá, když se do něj nevejdeme, když nestihneme přípoj, když se včas nesejdeme na místě srazu, když někoho „zapomeneme“ na nástupišti atd. Snažme se cestu vymyslet a organizovat tak, abychom podobná rizika a jejich následky minimalizovali.
• Na nástupní stanici (zastávku) je třeba dorazit včas, raději s určitým časovým předstihem; bezpečnosti jistě neprospěje, budeme-li vlak či autobus dobíhat a ve spěchu nastupovat.
• Na nástupišti před příjezdem vlaku, autobusu, tramvaje atd. držme děti pohromadě, nepřipusťme pohybové hry na nástupištích, honičky atp. Nevstupujeme do kolejiště, do vozovky nebo na můstek přístaviště před zastavením dopravního prostředku nebo před pokynem dopravce. Na nádraží je třeba udržovat kázeň, případně se řídit pokyny přednosty stanice, výpravčího.
• Děti nastupují až na pokyn vedoucího. První do dopravního prostředku nastupuje rádce, pomocník (osoba způsobilá, starší 15 let), není-li to možné, pověří vedoucí jedno z dětí (nejspolehlivější, nejstarší apod.); vedoucí kolektivu poté nastupuje jako poslední, aby měl kontrolu, zda nastoupili všichni (přepočítá nastupující děti) a dbá, ab nezanechali venku žádná zavazadla.
• Cestu autobusem leckdo špatně snáší a k odstranění nevolnosti by měl mít vedoucí u sebe lék KINEDRYL nebo NOKINAL.
• Kolejiště v železniční stanici se smí přecházet jenom po vyznačených místech (zpravidla po přechodových můstcích), mimo stanici jen po vyznačeném železničním přejezdu (výstražný kříž). K nádraží přecházíme po řádně přístupové cestě, nezkracujeme si cestu podél trati ani po trati. Přecházet železniční trať nebo kolej mimo vyhrazená místa je zásadně zakázáno.

• Ve vozidle dodržujeme přepravní řád, přepravní podmínky i pravidla slušnosti:
• Klid ve vozidle: neřádíme, neobtěžujeme hlukem. Slušnost vůči spolucestujícím – nechováme se drze.
• Stojící cestující se musí za jízdy držet. Pokud je na příslušném sedadle v autobuse vyznačeno povinné použití bezpečnostního pásu nebo zákaz sezení dětem do 150 cm, respektujeme tuto skutečnost.
• Držíme se pohromadě, nedovolíme dětem opouštět určený vagón.
• Nevykláníme se za jízdy a nemáváme z oken.
• Nevyhazujeme z oken žádné předměty ani odpadky.
• Nepřekážíme u dveří, v uličce atd.
• Jíst a pít obvykle bývá v městské dopravě dopravcem zakázáno.

• Výstup: všichni účastníci by měli od vedoucího vědět, do jaké stanice nebo zastávky se jede a jak asi dlouho cesta trvá. Vedoucí by měl během jízdy sledovat trasu a zpoždění, aby mohl včas vyzvat účastníky k přípravě na výstup. Z vlaku vystupujeme na správnou stranu – na nástupiště.
• Vystupovat je možná teprve tehdy, stojí-li dopravní prostředek ve stanici (zastávce) a dá-li vedoucí k tomu pokyn.
• Vedoucí by měl vždy ve vozidle zkontrolovat zapomenuté předměty i děti a vystupovat poslední.
• Pro případ, že některé z dětí zůstane při nastupování do dopravního prostředku z jakéhokoliv důvodu na nástupišti, či při vystupování z dopravního prostředku nestačí vystoupit, měly by děti znát zásady, jak se v takovém případě zachovat.
• Pokud zapomeneme něco v dopravním prostředku, pokusíme se neprodleně kontaktovat dopravce (telefonní číslo bývá uvedeno v jízdním řádu) a požádáme jej, aby v následující nebo cílové stanici prohledal vůz (vlak), popřípadě dáme na sebe kontakt, aby nám zavolali, pokud ztracenou věc naleznou později.

Doprava vlastním nebo objednaným dopravním prostředkem

• Pokud přepravujeme děti vozidlem organizace nebo zapůjčeným vozidlem nebo pokud dopravu zajišťuje smluvně někdo jiný, měl by řidič mít potřebnou kvalifikaci (školení, v případě smluvní dopravy za úplatu má dopravce mít povolení nebo koncesi).

• Od 1. 7. 2007 byla ještě více zpřísněna povinnost používání dětských autosedaček nebo bezpečnostních pásů pro děti, takže využívání běžných osobních automobilů bez zvláštního vybavení pro přepravu menších dětí není možné.
• Kdo sedí na místě povinně vybaveném bezpečnostním pásem, musí být připoután.
• Ve vozidle, které není vybaveno žádnými bezpečnostními pásy ani autosedačkou, nesmí být přepravováno dítě do tří let věku; dítě menší než 150 cm nesmí v takovém vozidle sedět na sedadle vedle řidiče (vzadu sedět může, hmotnost dítěte nehraje roli).
• Ve vozidle pro přepravu max. 8 osob kromě řidiče (osobní automobil, příp. dodávkový nebo nákladní), které má alespoň na jednom místě bezpečnostní pás nebo autosedačku, smí být dítě výšky do 150 cm a zároveň hmotnosti do 36 kg přepravováno pouze v dětské autosedačce odpovídající kategorie. Případný airbag proti autosedačce musí být vyřazen z činnosti.
• Vyšší nebo těžší dítě (nad 36 kg nebo nad 150 cm) ve vozidle podle předchozího bodu musí být za jízdy připoutáno bezpečnostním pásem.
• V autobusech musí být případná povinnost připoutání vyznačena piktogramem nebo na ni musí upozornit řidič; vztahuje se na všechny osoby starší tří let.

• Při přepravě dětí zkontrolujeme nejen uzavření, ale i uzamčení dveří – zabezpečení proti otevření dveří automobilu zevnitř.