je věda o tom, jak se člověk v sociálních a kulturních situacích utváří a jak v nich působí. (M. Nakonečný)

Interakce

Interakce je vzájemné působení osobnosti a prostředí. Ovšem sociální interakce nezahrnuje pouze vztah člověka k prostředí, ve kterém se nachází a naopak, ale i vztah mezi individui (jedinci) navzájem. Tedy i tzv. interpersonální (mezilidské) vztahy.

Použijeme-li jednoduchého příkladu, můžeme si představit jedince jako kruh, který je obklopen nějakým prostředím. Z tohoto prostředí vycházejí různé podněty, které na jedince působí a on zpětně reaguje na tyto podněty, a tím ovlivňuje prostředí, které ho obklopuje. Vzájemným působením se potom jak jedinec, tak prostředí mění.

Komunikace

Interakce mezi osobami se uskutečňuje pomocí komunikace. Komunikace mezi lidmi má symbolický ráz. Komunikační symboly rozdělujeme na slova (verbální komunikace) a například gesta (nonverbální komunikace), tj. všechny symboly, které nejsou slovy.

Komunikace je vlastním nositelem sociálního dění. Člověk se stává člověkem především tím, že rozumí světu, který ho obklopuje, že rozumí chování druhých lidí a sám se chová tak, aby se přizpůsobil společenským poměrům a sociálním podmínkám svého bytí. Znamená to, že rozumí sociálním podnětům a sám dává svému chování sociální význam.

Sociální interakce a komunikace jsou dva ze základních předpokladů pro vytvoření procesu socializace individua.

Sociální vztah

Z procesu sociální interakce, tj. ze styku jedince s příslušníkem téhož druhu, vyrůstá složitá organizace duševního života člověka. Jako příklad může sloužit sociální závislost vývoje řeči a myšlení u dítěte. Základním aspektem života v rámci určité kultury je sociální vztah, tj. vztah mezi příslušníky téhož druhu, tedy vztah člověk – člověk.

Rozhodující prvkem sociálního vztahu je sociální akt. Příkladem sociálního aktu je vztah matka – dítě v situaci kojení, nebo rodič – dítě v situaci trestání nebo odměňování. Znamená to tedy, že k sociálnímu aktu dochází, existuje-li jeden pól interakce (matka, rodič), jenž svým působením směřuje k druhému pólu interakce (kojenec, dítě). Sociální vztahy se odehrávají většinou v situacích tváří v tvář. Není to však jediný druh tohoto vztahu, protože tento vztah může přejít i do jiné roviny (vzpomínky, představy). Sociální akt je významné chování zaměřené na sociální objekt. Raná zkušenost dítěte v oblasti sociálních vztahů je důležitá pro další duševní vývoj dítěte, a tedy pro utváření jeho osobnosti.

Socializace

Člověk přichází na svět jako biologická bytost vybavená poměrně chudým systémem vrozených reflexů a pudů, který mu umožňuje realizaci základních funkcí (příjem potravy). V průběhu individuálního vývoje se však člověk stává společenskou bytostí s bohatou zásobou psychických reakcí, které mu umožní přizpůsobovat se složitým podmínkám v lidské společnosti.

K této postupné přeměně dochází v procesu socializace, tj. zespolečenštění, který má v podstatě charakter sociálního učení a uskutečňuje se v interakci lidského organismu se sociálním prostředím. Produktem procesu socializace je získání specificky lidských vzorců vnímání, cítění a snažení, tj. získání vlastností umožňujících život ve společnosti. V průběhu procesu socializace je jeho základním produktem vznik lidské osobnosti, tj. specificky lidského uspořádání struktury celku duševního života. Cestou sociálního učení si člověk osvojuje schopnost přizpůsobit se obyčejům, mravům a zákonům kultury, v níž žije, a normám skupin, jejichž je členem.

Zájmové skupiny, kterých jsou děti členy, mají velký vliv na utváření osobnosti v procesu socializace. Takové členství obsahuje řadu prvků, které nemůže dítě prožít nikde jinde než právě zde. Například je to dobrovolnost činnosti, možnost kdykoli tuto činnost z vlastního rozhodnutí ukončit, úzce specializovaná činnost a učení. Zažívá jiný rozměr vlastní důležitosti (člen soutěžního družstva, dostává funkci s možností rozhodovat apod.).

Sociální učení

Sociální učení je proces, ve kterém se jedinec socializuje. Jde o sled změn, kterými jedinec postupně prochází ze stavu sociálně naivního organismu a stává se osobností vyznačující se plností těch vlastností, které ji kvalifikují jako subjekt společenských procesů, do kterých je zahrnuta.

Učení probíhá za určitých podmínek:

• Je-li dána potřeba a spolu s ní existuje určité vnitřní napětí, které s sebou nese snahu tuto potřebu ukojit.
• Okolí a v něm zahrnuté objekty jsou ve vztahu k této potřebě (tedy potřebě učit se).
• Reakce na vnímanou skutečnost vede k dosažení cíle (tedy k určitým účinkům okolí na jedince, které odstraňují vnitřní napětí v organismu jedince).

V sociálním učení hrají důležitou roli formy odměňování (tj. způsob reakce druhých osob na chování jedince).

Formy sociálního učení

a) Učení nápodobou – dítě se obrací k nějakému vzoru (osoby věkově starší, osoby se sociální převahou, osoby s intelektuální převahou, osoby s technickou převahou, hrdinové)

b) Utváření chování na základě přímého zpevnění – kladná či záporná reakce osob na chování jedince. Na tomto základě se utváří chování jedince od nejútlejšího mládí.

Průběh a výsledky socializace

Socializace je tedy procesem, ve kterém se přetvářejí všechny složky duševního života člověka. V jeho průběhu se vytvářejí nové, kvalitnější vlastnosti, reakce a způsoby chování na základě starých vrozených vlastností. Jde tedy v podstatě o formování psychiky, které probíhá asi v následujících směrech:

• pudové projevy se přetvářejí v lidské vlastnosti
• konkrétní chápání se mění v chápání vztahů a pojmové myšlení
• bezprostřední projevy citové komunikace se mění ve schopnost používat symbolů (používání řeči a přijímání rolí druhých)
• naprostá fyzická závislost se mění v relativní osamostatnění
• pouhé uspokojování tělesných potřeb nahrazuje vytváření vyšších cílů a duchovních hodnot
• zaměřenost na vlastní já se podřizuje zájmům skupin, ve kterých se jedinec pohybuje
• prvotní prostorová a sociální vázanost je nahrazena rozšiřováním pole na základě sociální interakce 

SOCIÁLNÍ SKUPINA

Skupina a pojem skupina

Člověk nežije ve společnosti osamoceně, nýbrž v závislosti na jiných osobách, k nimž si vytváří vztahy a pouta, která utvářejí jeho život a psychiku. Příkladem toho je život dítěte, který se odehrává v prostředí rodiny. Později je člověk členem jiných skupin (třída, kroužek, pracoviště ap.). Skupinová příslušnost ho provází celý život. Uplatňuje se v jeho chování, vynořuje se v jeho citech i obsahu myšlení, a to i tehdy, když si to neuvědomuje a je prostorově vzdálen od přímého skupinového působení.

Nejprve si musíme vysvětlit, co to skupina je. Pojem skupina používáme, když chceme postihnout proces interakce, tj. vzájemného podněcování a reakce na toto podněcování. Definic skupiny je celá řada. Z nich poměrně přesná je definice, kterou podávají manželé Sherifovi: „Skupina je sociální formace, která se skládá z určitého množství osob, které jsou vůči sobě ve vzájemných, více nebo méně vymezených, pozicích a rolích a která má vlastní systém hodnot a norem, regulujících chování jednotlivých členů alespoň v záležitostech pro skupinu důležitých.“

Do takto vymezených skupin je možno začlenit skupinu přátel, oddělení v továrně, školní třídu apod. Nebudeme sem ale zařazovat skupinu koncertního obecenstva, cestující v autobuse apod. Taková skupina může sice vstoupit do určité interakce a mít dokonce společný zájem. Mezi jedinci takové skupiny však neexistuje to podstatné, co tvoří sociální skupinu, tj. užší závislost sociálních rolí členů skupiny. Ze sociálně psychologického hlediska však tvoří skupinu i dva lidé (manželský pár). Takovouto skupinu nazýváme dyáda.

Můžeme tedy říci: „Skupina je sdružení dvou a více lidí, kteří mají společné cíle, vytvářejí společné normy a vzájemnou závislost sociálních rolí.“

Klasifikace skupin

Skupiny můžeme třídit na základě různých hledisek. Podle velikosti je dělíme na velké a malé. Z hlediska psychologie považujeme za malou skupinu o počtu do 30 – 40 osob. Podstatnými znaky malých skupin jsou:

• společný cíl
• jejich členové jsou spojeni trvalejšími svazky
• vzájemně se znají
• komunikují tváří v tvář
• vytvářejí společné normy, závazné pro chování členů
• vzájemná závislost sociálních rolí, která podmiňuje organizaci skupinového života, dělbu úkolů a činností, která odpovídá tradicím a normám skupiny a je předpokladem dosahování společných cílů.

Jiným způsobem je dělení na primární a sekundární skupiny. Primární skupinou rozumíme takové sdružení osob, které se vyznačuje intimním spojením osob tváří v tvář a spoluprací. Typickou primární skupinou je rodina (nemusí být). Sekundární skupiny se vyznačují náhodnými vztahy, nikoliv trvalostí pout a jsou spíše důsledkem nějakého zájmu.

Neformální skupina představuje síť sociálních vztahů, jejichž formy a funkce nejsou do detailů předpisovány nějakou společnou normou. Vazby mezi členy neformálních skupin jsou přirozeným výrazem citů a potřeb. Formální skupiny jsou organizovány (institucemi) a mají shora danou strukturu. Je potřeba si uvědomit, že ve formální skupině může vzniknout skupina neformální, nebo z formální skupiny může časem vzniknout skupina neformální.

Další kategorií malých skupin tvoří členské a referenční (vztažné). Podle Klineberga jsou referenční skupiny takové, které vyvolávají touhu určitých jedinců po příslušnosti k této skupině. Skupinová vztažnost se tedy nemusí krýt se skupinovou příslušností. Členská skupina je pak skupinou, které je jedinec členem.

Referenční skupiny mohou být pozitivní (to jsou ty, kterých chce být jedinec členem) a negativní (kterých členem nechce být).

Utváření malých skupin

Skupina je výsledkem interakce mezi individui. Východiskem vzniku skupin je sociální situace, v níž se z velkého množství různých interakcí vydělují osoby se společnými cíli a zájmy. Interakce je základem pro vytvoření skupiny, ale sama interakce by ještě nestačila, kdyby zde nepřistupovaly další prvky, tj. společné zájmy a uspokojené potřeby. Je třeba si však uvědomit, že táž skupina uspokojuje u jedinců různé potřeby, což můžeme pozorovat na rozdělení rolí ve skupině.

Skupina tedy vzniká proto, aby uspokojila potřeby členů, v průběhu společné interakce pak vytvářejí členové určité normy, které usměrňují jejich postoje a akce a ovlivňují jejich uspokojování. Uspokojování potřeb členů skupiny v rámci fungování skupiny a uskutečňování jejich cílů je nejdůležitějším faktorem soudržnosti uvnitř skupiny.

Vzájemné vztahy ve skupině

Sociální struktura skupiny, tj. uspořádání vztahů uvnitř skupiny, se zpětně projevuje v akcích skupiny. Na tomto základě vznikají tři kategorie skupinového chování.

a) chování vyjadřující individuální prosazování se člena skupiny a sloužící k dosahování osobních cílů

b) chování, v němž se člen skupiny snaží podporovat činnost skupiny a dosahování skupinových cílů

c) chování, jehož účelem je vytvářet a udržovat přátelské a žádoucí vztahy mezi členy skupiny

Vůdcové ve skupině

Ze struktury rolí a meziosobních vztahů se uvnitř skupiny vyčlení určité osoby, které se stávají v různých směrech v životě skupiny dominantní. Tyto osoby jsou nazývány vůdcové.

Vůdce je ke svému výsadnímu postavení ve skupině veden potřebou moci, prestiže, seberealizace, ale současně, aby mohl jako vůdce vystupovat, je třeba, aby se vytvořily určité podmínky v sociální struktuře skupiny.

Na základě různých výzkumů zjistili A.W.Halpin a B.Winera následující faktory vůdcovství:

a) uznání a porozumění potřebám členů skupiny

b) iniciativa, organizační schopnost a vlastní osobní účast na životě skupiny

c) výkonnost v souvislosti s motivací členů skupiny

d) sociální citlivost vůči dění ve skupině spojená se starostlivostí o členy skupiny.

Jednotliví vůdcové ve skupině vynikají nad ostatní členy skupiny, např. inteligencí, aktivitou, vědomostmi. Vůdce ve skupině musí být pokládán za „jednoho z nás“, za nejlepšího a musí plnit očekávání členů. Pokud nesplňuje některou z podmínek, dochází k napětí a ztrátě postavení vůdce.