Psychické procesy

     Psychické procesy jsou části lidské činnosti, výseky složitého lidského fungování. Mají poměrně krátké trvání. Naopak psychické stavy mohou mít delší trvání a působení (hodiny, dny i déle). Ještě déle působí psychické vlastnosti neboli vlastnosti osobnosti, které charakterizují jedince ve více nebo méně trvalých znacích. Dílčí psychické předpoklady k činnostem, specificky získané dispozice, jsou proměnlivější než vlastnosti, jsou získané a upevněné v učení, při vykonávání různých činností.

     Každý člověk se liší od ostatních nejen svými schopnostmi nebo dovednostmi, ale také odlišnými způsoby vnímání, uvažování, citových a volních projevů, tím co si zapamatujeme, svými návyky, zájmy, atd.

     Společné znaky všech psychických jevů: psychické jevy jsou funkcí mozku, mozek je jejich orgánem. Lidská psychika se zformovala ve společnosti. Psychické jevy zobrazují prostředí a zároveň umožňují aktivní působení na něj, působí v činnostech a jejich prostřednictvím zajišťují vztah člověka s prostředím. Psychické jevy se v průběhu vývoje jedince v zásadě mění, některé více (vědomosti, dovednosti), jiné méně (schopnosti). Jednotlivé psychické jevy tvoří složitý a jediný systém, který je vzájemně propojený. Psychické jevy působí v jednotě. Psychické jevy vykazují nezměrnou různorodost, jsou rozdíly jak mezi jedinci, tak u téhož jedince v různých vývojových situacích nebo podmínkách.

Psychické procesy zajišťují vzájemné působení člověka a prostředí.

Procesy poznávací (kognitivní) – zahrnují názorné poznávání, myšlení a řeč, přičemž názorné poznávání je vývojově starší.

Procesy názorného poznávání – umožňují člověku seznamovat se s novými skutečnostmi přírodního i společenského prostředí, dovolují poznávat to, co k životu nezbytně potřebuje, i to, co ho „jen“ zajímá, přináší mu radost

     Každé poznávání začíná vnímáním. Vnímání je psychický proces, kterým zachycujeme to, co v přítomném okamžiku působí na naše smyslové orgány. Vnímání nás informuje o vnějším světě (barevná rozkvetlá louka, hlas zvonu, vůně a chuť, atd.), ale také o vnitřním stavu orgánů našeho těla (bolest hlavy, zrychlené dýchání,..). Rozlišujeme vnímání: zrakové, sluchové, čichové, chuťové, hmatové, vnímání pohybu a stavu vnitřních orgánů

     Výsledkem vnímání jsou počitky a vjemy. Vjem je obrazem předmětu nebo jevu jako celku (kniha), počitek znamená obraz některého jednotlivého znaku vnímaného předmětu (silná, modrá, lesklá). Jsou to nejjednodušší elementy našeho poznávání. Vjemy jsou pak více či méně složité celky a platí o nich, že celek je víc než pouhá suma částí.

Zkušenost, že předměty jsou celky, vede k tomu, že máme tendenci přednostně vnímat celek – doplnit neúplný obraz na celek.

Prvky, které jsou blízko sebe, vnímáme jako by patřily do skupin – např. BB BB BB vnímáme spíše jako tři seskupení BB než šest B.

Na základě vnímání se rozvíjejí i další poznávací procesy, především představování. Stopa, která zůstane po vjemu v centrálním nervovém systému, se může později vybavit, aktualizovat, aniž by působil původní podnět, který vjem vyvolal. Představa je názorný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány. Představy vytvářejí více či méně přesné obrazy toho, co už jsme někdy vnímali – vzpomínkové představy nebo představy fantazijní, v nichž se objevují obrazy relativně nové. Relativně nové proto, že jde spíše o vytváření nových nebo neobvyklých spojení našich dosavadních zkušeností. Fantazijní představy vznikají záměrně i bezdečně, jsou součástí snění.

     Myšlení a řeč, řeč a myšlení – dva nedílně spjaté poznávací procesy, které překračují názorné poznávání. Řeč a myšlení spolu těsně souvisejí, ale nejsou totožné. Jde o složité psychické procesy, jejichž studium i poznávání je obtížné. Základní výsledek myšlení představují pojmy. Pojem -  zobrazení obecných a podstatných znaků a vztahů určité skupiny jevů. Nevystihujeme ho ani vjem ani představa (tedy názorný obraz), vymezujeme ho pouze slovně. Pojmy na rozdíl od vjemů a představ mají názorný charakter, stejně jako slovně logické myšlení. Základními myšlenkovými operacemi jsou analýza a syntéza, srovnávání a třídění, abstrakce a konkretizace. Myšlení je poznávací proces, kterým získáváme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, jejích podstatných znaků a vztahů.

     Řeč slouží především vzájemnému dorozumívání mezi lidmi, je to základní podmínka vzniku a zachování společnosti. Řeč je specificky lidskou záležitostí. Základní formou řeči je vnější, mluvená řeč, která je součástí vzájemná komunikace, vedle toho ale dovedeme popsat i vnitřní řeč, jejímž prostřednictvím se člověk obrací na sebe sama.

      Jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů je paměť. Paměť člověka tvoří soubor psychických procesů a vlastností, které umožňují osvojení zkušeností, jejich zapamatování, uchování a vybavení.

Základní procesy paměti jsou:

• zapamatování - vštípení, uložení do paměti
• uchování - přebývání v paměti
• vybavení - aktualizace z paměti do životní reality může mít i podobu „jen“ znovuvybavení, kdy si sami nedokážeme věc vybavit, ale bezpečně ji umíme vybrat z nabízeného souboru
• zapomínání - vyhasínání, vymazání paměťových stop.

Rozlišujeme několik druhů paměti, podle různých hledisek dělení:

• názorná – je spojena s tím, co už jsme někdy vnímali, pamatujeme si i bolest (kdo by zapomněl na bolest zubů). Někdo si lépe pamatuje zrakové vjemy, jiný sluchové, čichové nebo pohybové. Vedle toho slovně logická paměť se týká toho, co je vyjádřeno slovy a zpracováno logicky, myšlením.
• mechanická – je procesem osvojení (např. učiva) bez snahy o pochopení nebo logického zpracování, kdežto paměť  logická – využívá myšlení, snaží se o zpracování zásadních vztahů.
• bezděčná – bezděčně si zapamatujeme to, co nás výrazně upoutá, co je spojeno se silným emočním zážitkem, co je pro nás velmi významné. Záměrnost je spojena s jistým cílem, úsilím, vůlí
• krátkodobá („časná“) zajišťuje zapamatování na několik minut, po splnění daného úkolu se neuchová. Dlouhodobá („trvalá“) – závisí na motivaci, zpracováním a opakováním

    Zapamatovat, uchovat a vybavit si potřebujeme dosti často. Zapomínat nechceme, protože nám to komplikuje život. Avšak zapomínání je přirozený proces, má i funkci ochrannou. Prostě zapamatovat si všechno nelze, protože by to naše psychika nezvládla. Musí být v pohotovosti přijímat vše nové, aktuální a důležité. Nejvíce zapomeneme to, s čím jsme se obeznámili jen povrchně, osvojili memorováním, co příliš v životě nevyužíváme, nepotřebujeme, co nás nebaví a není propojeno s našimi zájmy. Některé věci můžeme zapomenout jen dočasně, později se mohou vybavit.

Účinnou obranou proti zapomínání je opakování.

     Paměť se rozvíjí a zdokonaluje cvičením. Nestačí však mechanické opakování – záleží na motivaci, myšlenkovém zpracování obsahu toho, co si chceme osvojit, na aktivitě.

     City (emoce) jsou psychické jevy, které hodnotí objekty našeho poznávání a naši činnost, její průběh i produkty.

Pojmem city označujeme:

• psychický proces – příjemný prožitek z pohledu na pěknou věc nebo prudký výbuch (afekt) hněvu nebo smutku
• psychický stav – radostná nálada, která nás ovlivňuje třeba několik dnů.

Vyjadřujeme jím i psychickou vlastnost trvalejšího charakteru. Hodnocení probíhá podle individuálně významných hledisek nebo podle kritérií dané společnosti, ve které žijeme. Charakteristická je polarita citů. Mnohé z nich tvoří protikladné dvojice, např.: radost-smutek, láska-nenávist, ale znamená to, že jedna a táž skutečnost nemůže vyvolat city smíšené.

     Afekt je často uváděný emoční proces. Je to bouřlivá reakce jedince, která mobilizuje jeho aktivitu, avšak svou silou ho také může paradoxně ochromovat. Afekt strachu může způsobit to, že se nedokážeme hnout z místa, ačkoli chceme utéct, prudká radost nás dovede k slzám.

      Nálada má delší trvání, působí na ni události i lidé z okolo společně s podněty vnitřními (zdravotní stav, zážitek úspěchu atd.) Protože se naše nálady projevují v sociálních vztazích, vstupují do nich a ovlivňují je, může se stát, že se „nakazíme“ náladou většiny nebo silného jedince

     Citové vlastnosti – působí dlouhodobě. Nejvýznamnější místo mezi nimi zřejmě mají citové vztahy. Jsou to důležité složky charakterových vlastností a rysů.

      Vůle je termín pro označení psychických procesů a vlastností, které zajišťují dosahování cílů, zvláště tehdy, kdy je nutné překonávat překážky. Je to záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle. Slovo „vůle“ souvisí se slovem „volba“. Volíme, rozhodujeme se mezi různými cíli a volíme mezi různými cestami k jejich naplnění. Působíme sami na sebe, ale i na druhé. Formování volních procesů a vlastností člověka je dlouhodobý proces, na němž se podílí výchova, ale stejně tak i sebevýchova, autoregulace.

Psychické stavy

     Psychické fungování člověka není závislé jen na jeho osobnostních charakteristikách nebo na tom, co v průběhu života naučil, ale také na tom, co se v průběhu života naučil, ale také na jeho momentálním aktuálním stavu. Psychický stav může člověka ovlivňovat krátkou dobu ale i celé měsíce, „dovede“ jakoby překrýt i jeho trvalé vlastnosti. Souvisí s únavou a možnostmi jejího překonávání nebo regulování, se zdravotním stavem, působí na něj motivačně emoční momenty, je ovlivněn vnějším prostředí, lidmi, kteří se v něm pohybují.

     Rozlišujeme různé druhy psychických stavů – s emocemi souvisejí nálady, s poznávacími procesy stav inspirace, s volními procesy pak stav nerozhodnosti, apod. Mezi psychické stavy bývá zařazována i pozornost.

       Pozornost je psychický stav, který zajišťuje soustředěnost jedince po určitou dobu na jeden jev nebo na jednu činnost. Je pro ni charakteristické, že nemá specifický obsah, svou pozornost můžeme obracet k čemukoli. Přímo souvisí s aktivací organismu.

      Rozlišujeme pozornost bezděčnou a záměrnou. Bezděčná pozornost je vyvolána silnými podněty nebo podněty, které mají pro nás osobní význam, Vzniká rychle a může i rychle zaniknout. Vedle toho záměrná pozornost je regulována cílem a volním úsilím (soustřeďuji se na učení, protože zítra je opakování, ačkoli bych se raději věnoval něčemu úplně jinému).

Psychické vlastnosti

Schopnosti jsou psychické vlastnosti, které umožňují člověku naučit se určitým činnostem a vykonávat je. Každá schopnost se projevuje zpravidla v různých činnostech, a naopak, pro vykonávání kterékoliv činnosti člověk potřebuje určité schopnosti, případně nadání a talent.

1. smyslové (senzorické) schopnosti – vztahují se na různé druhy a výkony smyslového vnímání, např. schopnost rozlišovat barvy, tóny, velikost, tvar, apod.
2. rozumové (intelektové) – projevují se ve vyšších psychických funkcích, v myšlení, paměti, pozornosti, představivosti, např. schopnost zevšeobecňovat, nacházet vztahy a analogie, schopnost pamatovat si čísla, tvary
3. pohybové (psychicko-motorické) – například přesnost a rychlost pohybů rukou při manipulaci s malými předměty, schopnost napodobit vzorový pohyb, výkony v řečové motorice apod.

     Biologickým, vrozeným předpokladem pro utváření schopností jsou vlohy. Schopnost sama o sobě není vrozená, rozvíjí se záměrným i bezděčným působením prostředí. Záleží na druhu i množství podnětů, s nimiž se jedinec setkává, zvláště v dětství a v dospívání. Teprve jsou-li vytvořeny příznivé podmínky, „mění“ se vlohy ve schopnosti a umožňují svému nositeli vykonávat rozmanité činnosti.

     Nadání a talent jsou vysoce rozvinuté schopnosti pro speciální oblast lidských činností (nadání pro matematiku, výtvarný talent).

      Se schopnostmi velmi úzce souvisejí dovednosti, které jsou speciálnější než schopnosti, osvojujeme si je rychleji. Několik dovedností se zpravidla vztahuje k jedné schopnosti, avšak jedna dovednost se též může projevit v různých schopnostech.

      Inteligence je soubor schopností sloužících k poznávání a řešení problémů. Je to schopnost učit se a používat naučené. Nejčastěji uznávanou definicí inteligence je definice D. Wechslera (známého tvůrce testů inteligence). „Inteligence je úhrnná nebo globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a vypořádat se účinně se svým okolím.“ Inteligence je obecně chápána jako schopnost, ale i zde se uvažuje o vlivu dědičnosti a sociálního prostředí. Názory na tento vliv se různí, nelze bez problémů prokázat váhu obou těchto faktorů.

      Od začátku našeho století se v psychologii uplatňuje měření inteligence pomocí testů inteligence. Obecně jde o myšlenkové výkony, které jsou podle přísných kritérií hodnoceny skórem, které je podkladem pro výpočet inteligence. Ta je vyjadřována tzv. inteligenčním kvocientem a vyčísluje poměr duševního věku a skutečného věku (např. podle výsledku testu vyjde, že by zkoušenému mělo být dvacet let, ale ve skutečnosti mu je teprve patnáct. Výpočet se provede takto 20 : 15 = 1,3 násobeno 100 = 130 – zkoušený má IQ 130). Průměrný IQ je tedy 100, to je případ, kdy mentální věk odpovídá skutečnému. Hodnota IQ není stálá a v průběhu života se mění.

      Tvořivost = kreativita je soubor vlastností osobnosti, který dává základní předpoklady pro tvůrčí činnost a tvořivé řešení problémů. Je to schopnost poznávat předměty v nových vztazích a nevšedním způsobem, smysluplně je používat neobvyklým způsobem. Vidět nové problémy tam, kde zdánlivě nejsou, odchylovat se od navyklých schémat myšlení a nepojímat nic jako pevné. Tvořivost v sobě zahrnuje schopnosti včetně intelektových, ale nevyčerpává se jimi. Pro tvořivost jako vlastnost osobnosti jsou důležité i motivy a rysy osobnosti. Tvořivý přístup znamená neotřelost, zajímavý postup řešení, hledání a nalézání, originalitu. Uplatňuje se ve všech lidských činnostech a všude je zapotřebí.

Rysy osobnosti

Rysy osobnosti odpovídají hovorovému označení „povahové vlastnosti“ – je to např. vytrvalost, upřímnost, otevřenost a další.

Rys osobnosti je psychická vlastnost, která se projevuje určitým způsobem prožívání, chování a jednání.

Pro každého člověka jsou rysy a jejich souhrn příznačnou a navíc relativně stálou charakteristikou.

Často je vyjadřujeme protikladně:

• extroverze x introverze (otevřenost x uzavřenost)
• dominance x submise (sklon vést x být veden)
• stabilita x labilita (vyrovnanost x nevyrovnanost)
• rozhodnost x nerozhodnost
• sebeovládání x nedostatek sebeovládání

Temperament

    Některé z rysů osobnosti jsou více ovlivněny vrozenými předpoklady, jiné ovlivňuje spíše výchova a sociální okolí. Proto rozlišujeme dvě základní skupiny rysů: temperamentové a charakterové.

     Temperament je soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání člověka, zejména způsobem vzniku a průběhem citových procesů a jejich výrazů. Temperament může za to, jak snadno city vznikají, jak snadno se střídají.

Hippokrates dělil osobnosti podle převažujících tekutin v těle (krev, hlen, žlutá a černá žluč):

sangvinik (krev) - vyznačuje se především přiměřenou reaktivitou; na slabé podněty reaguje slabě, na silné silně; dominuje u něho reakce typu „slaměný oheň“ tj. rychlé doznívání zážitku a rychlé změny zaměření; je přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, ale poněkud nestálý a lehkovážný, vesele laděný, optimistický, jeho prožitky jsou spíše mělké a stejně tak i jeho city - emočně stabilní extrovert
sangvinik = člověk veselý, rychlý, silný, s prožíváním povrchním, prchavým

flegmatik (sliz; hlen) - je emočně celkem vyrovnaný, navenek se jeví jako lhostejný, vzrušují ho jen velmi silné podněty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid až a chladnokrevnost či apatii; hlubší vztahy má jen k vybraným osobám; je spíše pasivní a bez velkých životních ambicí a požadavků, nemá rád změny a pohybově je spíše úsporný - emočně stabilní introvert
flegmatik = člověk vyrovnaný, pomalý a slabý, s prožíváním slabým a trvalým

melancholik (černá žluč) - vyznačuje se hlubokými prožitky a spíše smutným laděním, pesimismem a strachem z budoucnosti; život je pro něj často obtížný, usiluje o klid a nesnáší vypjaté situace, vzruchy, hlučnost, jeho city jsou trvalé, ale jejich intenzita se neprojevuje navenek, žije spíše vnitřně; obtížně navazuje kontakty, vztahy, které naváže, jsou trvalé a hluboké - emočně labilní introvert.
melancholik = člověk smutný, pomalý a slabý, s prožíváním hlubokým a trvalým

cholerik (žluč) - je silně vzrušivý, má sklon k výbuchům hněvu a k agresi, těžko se ovládá a reaguje často impulzivně, nerozvážně, má sklon „prorážet hlavou zeď“, je netrpělivý, panovačný, vyžaduje často od jiných ústupky, je egocentrický, soužití s ním je obtížné; emočně je labilní, city jsou u něho vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran - emočně labilní extrovert.
cholerik = člověk mrzutý, rychlý a silný, s prožíváním silným, ale prchavým

Charakter

Charakter je soubor vlastností osobnosti, který umožňuje kontrolu a řízení jednání člověka podle společenských a zejména morálních požadavků.

Je těsně spjat s dalšími složkami osobnosti, včetně temperamentu.

Na rozdíl od temperamentu se formuje převážně působením výchovy i jiných společenských vlivů.

Charakter je složitý celek, který shrnuje charakterové vlastnosti regulující vztah člověka k sobě samému, k druhým lidem, k prostředí a k práci.

Psychické předpoklady k činnostem

Učení

Učením se zvyšují možnosti člověka k vykonávání náročných činností, rozvíjí se jeho osobnost. Rozlišujeme 4 základní druhy lidského učení:

Učení poznatkům – z jednotlivých vědních oborů či oblastí praxe, osvojování vědomostí a informací

Senzomotircké učení (smyslově pohybové) – rozvíjí názorné poznávání a pohybové stránky činností, senzomotorické dovednosti.

Učení intelektovým činnostem – jde o učení se metodám řešení problémů, rozvíjí myšlenkové procesy a intelektové schopnosti a dovednosti

Sociální učení – jímž se člověk učí žít mezi lidmi, začlenit se do lidské společnosti

S tím souvisejí i výsledky lidského učení, jimž jsou:

vědomosti: poznatky z geografie, znalost pravidel hry „Člověče, nezlob se“ atd. Vědomosti jsou soustavy představ a pojmů, které jsme si osvojili, není to převzetí, ale aktivní osvojení. Osvojujeme si je ve škole, a zároveň se s řadou vědomostí o společnosti, přírodě, o praktických činnostech setkáváme od nejútlejšího dětství prostřednictvím her, sdělovacích prostředků, knih.

dovednosti: charakterizujeme jako dílčí psychické předpoklady pro vykonávání určité činnosti. K jejich osvojování dochází záměrně i bezděčně. Rozlišujeme:

     a) senzomotorické – psát, skákat do výšky, plést, řídit automobil, žehlit, hrát na nástroj, …

     b) intelektové – řešit soustavy rovnic, užívat gramatické pravidlo

     c) sociální – vcítit se do druhého, vést skupinu, spolupracovat, pochválit, odhadnout reakci

návyky: čistit si zuby, uklízet po jídle ze stolu, připravovat se do školy. Jsou to dílčí psychické předpoklady, které pobízejí člověka v určité situaci k určitému chování. Projevuje se tím, že člověk bezděčně nebo i „proti své vůli“ tímto způsobem reaguje, chová se. Řadu činností usnadňují, ale osvojujeme si i takové návyky, kterými sobě či druhým škodíme nebo ubližujeme.

Výsledky učení (a rovněž vyučování) závisejí na postupu při učení – metodě učení, výsledcích učení předchozího, na motivaci, přítomném stavu jedince, na jeho rysech a vlastnostech, a zároveň souvisejí s vnějšími podmínkami učení.

Motivace

     V mezilidských vztazích, při interakci s mladými lidmi i s dospělými, si všímáme toho, že každý se chová poněkud odlišně, k určité činnosti přistupuje s větším či menším zájmem, radost a uspokojení pociťuje při působení nestejných podnětů. Každé chování či jednání člověka je motivováno.

Motivací rozumíme souhrn činitelů, který jedince podněcuje, podporuje, aktivizuje, nebo naopak utlumuje a brzdí.

    Motiv je pohnutkou, příčinou činnosti a jednání člověka. Motiv má cíl, směr a intenzitu, trvalost.

Mezi základní motivy řadíme:

potřeby
zájmy
návyky
cíle
přání
hodnoty
postoje
emoce.
 

Motivaci dělíme:

motivace vnitřní – motivy spojené přímo s činností, kterou dítě vykonává – potřeba činnosti, spokojenost, že se něčemu naučí, zvídavost, funkční libost (radost z činnosti, líbí se mi to, dělám to rád)
motivace vnější (motivy zprostředkované) – odměna, pochvala, prestiž, trest, perspektiva dosažení osobnostní hodnoty (když se ti podaří toto, dostaneš např. kolo)

Potřeby

jako základní motivační síly, je užitečné dále rozdělit do několika skupin:

a) elementární životní potřeby (potřeba kyslíku, potravy, spánku, odpočinku, ochrany před nepohodou, potřeba sexuální), jsou nezbytné pro zachování života a jsou více méně společné všem živočichům

b) potřeba jistoty, bezpečí se zvlášť výrazně projevuje ve chvílích, kdy se člověk cítí ohrožen, ocitá se v nepřehledných situacích

c) potřeba činnosti, změny, podnětů

d) potřeba sociálního styku se v lidském chování projevuje ve vztazích s lidmi, vzájemnou pomocí a porozuměním, přijímáním i dáváním kladných citových projevů, péčí a rozvíjením sociálních kontaktů

e) potřeba výkonu a společenského uznání – vede člověka k dosahování dobrých výsledků v učení, práci i zájmech

f) potřeba uskutečnit v životě nějaký cíl

     Všechny jednotlivé potřeby jsou vzájemně propojené, jejich rozdělení je spíše umělé. Jednotlivé motivy jsou ve vzájemných vztazích – mohou se vzájemně podporovat nebo střetávat v konfliktu.

     Zájmy (sportovní, technické, výtvarné apod.) jsou motivy získané, v nichž se projevuje vztah jedince k určitému druhu činností, k určité skutečnosti. Jsou projevem zaměřenosti osobnosti, jsou motivem, který působí tím, že si uvědomujeme jeho význam a emociální přitažlivost. Projevuje se především pozorností. Vyžaduje celkovou zaměřenost, obsahuje všechny psychické procesy (vnímání, paměť, myšlení) a určuje jejich směr.

Zájmy dělíme podle obsahu:

     a) bezprostřední

     b) zprostředkované

      Zájmy jsou současně i důležitou povzbuzující silou k nabývání vědomostí, rozšiřování rozhledu, obohacování obsahu psychického života. Zájem tvoří jednu z nejdůležitějších podmínek tvořivého vztahu k činnosti. Struktura zájmů dětí zahrnuje, byť v různé míře, všechny základní zájmové oblasti. Děti dávají přednost sportovním aktivitám, kulturně umělecké činnosti, pobytu venku, s kamarády. Převažují zájmy realizovatelné doma, s rodiči a s kamarády. Všechny zájmy, které jsou zaznamenány, se vyskytují u chlapců i u dívek. Rozdíl je však v důrazu na tu kterou činnost. Nejvíce chlapců uvádí jako nejoblíbenější činnost sport, jízdu na kole, technické činnosti, pobyt s kamarády. Děvčata zdůrazňují sportovní činnosti, kulturněumělecké aktivity, četbu, poslech populární hudby.

      Postoje představují specifické získané dispozice, které dávají impuls k určitému chování nebo jednání na základě poznání jevu, k němuž se vztahují, a jeho citové hodnocení (kladný nebo záporný postoj k vyučovacímu předmětu, oboru, sportovnímu klubu, vrstvě, atd.)

     Hodnotové orientace jako soubor hodnot nebo jejich určitá hierarchie vyjadřují to, čemu před čím dáváme přednost. Jsou směrovou složkou motivační struktury (úspěch v oboru je nejvýznamnější, není nad láskou mezi mužem a ženou, nic nevyváží dobré hmotné zabezpečení, zdraví je nejdůležitější).