Každý z nás je jedinečná, ničím nenahraditelná osobnost. Jedinečnost, to je to nejkrásnější na člověku. Uvědomme si, že dítě není jakousi nedokonalou zmenšeninou dospělého člověka. Každé dítě je především jedinečná osobnost. Hlavní rozdíl mezi dítětem a dospělým je suma informací a zkušeností získaných v čase. Protože jich má dospělý více, předává je dítěti, a pomáhá mu tak uplatnit se a přežít ve společnosti ostatních – vychovává a učí ho. Porozumět výchově znamená porozumět vztahu mezi vychovatelem a dítětem. Tento vztah není vztahem jednostranné závislosti. Není tu na jedné straně ten, kdo jen vysílá výchovné podněty, a je tedy ve všem všudy aktivní, a na druhé straně ten, kdo jen pasívně přijímá a je výchovnými podněty utvářen a přetvářen. Ve svém sebevědomí dospělých hotových lidí podléháme někdy klamné představě, že výchova je věcí jednostranného působení dospělého na dítě. Že jde o vztah jednoho, který radí a druhého, který se učí, nebo dokonce jednoho, který poroučí, a druhého, který poslouchá. Ale to je opravdu klam. Ve skutečnosti je výchovný vztah oboustranný, vzájemný.

    Dítě je svým prostředím nejen ovlivňováno a formováno samo do svého prostředí zasahuje a svým způsobem si jej utváří a přetváří. Je vychováváno a samo vychovává. I ten vychovatel, který by pokládal za ponižující připustit, že tak nepatrný lidský tvor by na něho mohl mít nějaký vliv, si utváří určité postoje a přetváří je už jen proto, že se stýká s určitým konkrétním dítětem. Musí reagovat na jeho osobité projevy. Nemůže zůstat lhostejný k tomu, jak mu dítě projevuje svoji přízeň nebo nepřízeň, jak se v jeho přítomnosti směje nebo pláče.

     Lépe nežli někteří rodiče si tuto skutečnost uvědomují profesionální nebo laičtí pedagogové. Jeden dětský kolektiv není jako druhý, přestože jsou v nich děti stejného věku. Navíc jedno nové dítě v kolektivu dovede vytvořit novou výchovnou situaci.

     Co platí o skupině, platí i o jednotlivci. Abychom poznali, čím se liší jedno dítě od druhého, jaká je jeho rychlost vývoje, jaké má osobnostní předpoklady, musíme si uvědomit, že vztah vychovatel – dítě není nikdy konečný. Každý vztah má osobitý vývoj. Uzavřeme tuto úvahu o vztahu dvou lidí, vychovatel a vychovávaný, konstatováním: tento vztah bude mít úspěch, pokud bude postaven na pocitu vzájemného respektování a vzájemné úcty.

     Dítě od dospělého přejímá zvyky, způsoby komunikace, vzorce k řešení situací, názory a postoje. Velice dobře ví, jak se kdo chová a aniž to dává najevo, hodnotí jednání a konání dospělých. Často se potom stává, že jednání vychovatele se obrátí proti němu v podobě reakce dítěte.

Čeho se musí vedoucí hlavně vyvarovat:

• jakékoli lži a přetvářky
• nespravedlivého rozhodnutí
• nerespektování názoru dětí
• zesměšňování dětí a útoků proti nim
• nadržování svým oblíbencům

     Nedávno jsem vyslechl rozhovor dvou vedoucích. Jeden vyčítal druhému, právem, přístup k dětem. Druhý argumentoval tím, že stačí, když dětem věnuje svůj volný čas a pokud se to někomu nelíbí, tak ať si to dělá sám. Bylo mi z toho trochu smutno. Každý máme právo na omyl. Chybu si musíme umět přiznat. Pokud jsme se jednou rozhodli věnovat dětem svůj čas, nesmíme dopustit, abychom jim jakkoli ublížili nebo je zklamali. Důvěra dětí je nejcennější odměnou pro každého vedoucího. Můžeme ji velice snadno ztratit, ale těžko získat zpět.

     Nikdy nesmíme zapomenout na skutečnost, že se podílíme na utváření osobnosti. Naše životní zkušenosti, znalosti, suma informací a dovednosti, kterými disponujeme, jsou našimi pomocníky. Užívejme jich šetrně, opatrně a vždy ve shodě se svým svědomím. Každý z dospělých má mezi dětmi své miláčky a oblíbence. Každý, i ten, který se bude bránit a tvrdit, že to není pravda. Nezapomeň, že to nesmíš dávat najevo, protežovat tyto děti a nadržovat jim. Ostatní děti mají stejné právo na tvou lásku a pozornost. Nemysli si, že to nevědí!

Styly výchovy

     Každý z vedoucích má svůj názor na způsob vedení dětského kolektivu. Někdo dává přednost disciplíně a poslušnosti, jiní jsou zastánci volnosti. Přístupy můžeme rozdělit do tří vzorů.

1. vedoucí autoritativní:

Autoritativní vedoucí staví děti do role podřízených. Jeho hlavní metodou je příkaz a zákaz. Vyžaduje poslušnost a nerad připouští diskuse o svých rozhodnutích.

Příklad: „Večerka je dnes v devět hodin. Po deváté budete všichni ve stanech a nechci nikoho vidět venku. Kdo poruší zákaz, bude zítra ráno potrestán.“

2. vedoucí demokratický:

Demokratický vedoucí využívá svoji přirozenou autoritu. K dětem se staví jako k partnerům. Používá metodu práva většiny. O svých rozhodnutích diskutuje se členy kolektivu.

Příklad: „Zítra nás čeká náročný den. Doporučuji všem, aby dodrželi večerku v devět hodin, protože se všichni potřebujeme dobře vyspat. Souhlasíte s tímto rozhodnutím?“

3. vedoucí liberální:

Liberální vedoucí se staví k dětem jako sobě rovným. Sebe chápe hlavně jako dozor nad činností kolektivu. Rozhodnutí nechává na ostatních.

Příklad: „Zítra nás čeká náročný den. Kdo bude chtít,  půjde spát již v devět hodin. Nezapomeňte, že se potřebujeme dobře vyspat.“

     Každý z těchto tří způsobů vedení má své výhody i nevýhody. Není možné přesně zařadit vedoucího do jednoho z uvedených typů. V praxi to bývá tak, že vedoucí má k vedení postoj autoritativní, demokratický nebo liberální, ale podle situace přebírá i metody ostatních typů.

     Jaký způsob vedení je nejvýhodnější? To záleží především v osobnosti vedoucího, věku dětí a zaměření činnosti. Těžko budeme používat autoritativní způsob vedení u kolektivu středoškoláků zaměřených na historii. Zrovna tak asi neuspějeme s liberálním přístupem u fotbalového týmu dvanáctiletých chlapců. Praxe potvrzuje, že demokratický způsob vedení je nejuniverzálnější a velice efektivní.