Na rozhraní století začínají vznikat v hasičských sborech jinošské hasičské čety. Ale již mnoho desítek let před tím došlo k prvému pokusu o organizování mladých. Ve věstníku zemské ústřední hasičské jednoty království Českého publikoval své příspěvky Zdeněk Koutek. Ten velmi podrobně popsal záslužnou činnost sedleckého (Sedlec u Kutné Hory) faráře Jana Ceybky, který již v roce 1836 předložil biskupské konsistoři „navedení, jak si má počínati mládež při ohni“.

V hasičském kalendáři z roku 1905 byly uvedeny zásady k zakládání a činnosti jinošských družin dobrovolných hasičských sborů. I přes snahy některých sborů a iniciativních jednotlivců nedocházelo k širšímu rozvoji jinošských skupin. Ačkoli byla v českém hasičstvu řada učitelů, nebyl zpracován ucelený systém výchovy a výcviku a nebyl ani vytvářen potřebný tlak na sbory k zakládání mládežnických kolektivů. Zemská ústřední hasičská jednota již v roce 1902 schválila návrh učitele z České Třebové J. B. Hubálka „o zřizování jinošských skupin“. Tento dokument měl název „Pravidla, dle nichž lze zřizovati a spravovati jinošské družiny při sborech hasičských“. Obsahovala doporučení, že přijímat do družin lze chlapce od 15 let se svolením otce a současně byla zaměřena  na mravní a národní výchovu, teoretický a praktický výcvik. Tento návrh se v praxi příliš neujal.

V roce 1912 se zemská ústřední jednota znovu vrací k iniciativě J. B. Hubálka a vydává brožuru „Jinošské družiny při sborech dobrovolných hasičů“. V této příručce se projevuje vliv anglického skautingu. Tedy nejen hasičská odbornost, ale i sport, kultura, poznávání vlasti, průmyslu a zemědělství. Přijímáni byli chlapci ve věku od 14 do 17 let s povolením otce. Součástí praktického výcviku bylo cvičení s krátkým žebříkem, obsluha čtyřkolové stříkačky, stříkaček džberových, puntových a berlovek, požárních hydrantů, výcvik s hadicemi a první pomoc.Je možné konstatovat, že v minulém století a na začátku 20. století byly v naší zemi položeny základy práce s mladými v hasičských sborech.