Za tisíce let existence lidstva se člověk naučil oheň zakládat i ovládat. Přesto se mu však někdy vymkl z rukou a často došlo, ale i dosud dochází k požárům.

Proto také i v dávné historii nalézáme první stopy organizovaného boje  proti požárům v Egyptě, Asyrii, Babylóně. Ve starém Řecku byla dokonce zkonstruována první stříkačka věhlasným matematikem Ktésibem (3. stol. př.n.l.).

První protipožární opatření ve starém Římě pocházela z roku 21 př.n.l. Asi 600 vycvičených otroků pro boj s ohněm nestačilo. Proto císař Augustus zřídil bezpečnostní oddíl v počtu 7000 mužů. Výzbroj byla jednoduchá - uniforma, přilba, žebříky, bourací náčiní, vědra na vodu, metly, stříkačky (šlo pravděpodobně o jednoválcové pumpy). V čele útvaru stál prefectus collegii, jehož postavení bylo odpovídající dnešní funkci velitele.

V dalších stoletích vývoj požární ochrany zaostával. Šlechta bydlela na hradech a zámcích a neměla zájem na vývoji a ochraně vesnic a středověkých měst. Hasební zásady byly značně primitivní. Jednotlivé cechy měly za povinnost dodat při požárech určité množství nářadí a osob. Majitelé koní museli dávat spřežení na odvoz vody, požárních žebříků a ostatního nářadí.

Podle hasičského řádu z roku 1611 dostal vozka, který přivezl vodu k ohni jako prvý, tři kopy míšeňských. Druhému v pořadí se vyplácela polovina a třetímu jedna kopa míšeňských.Pilným hasičům se podávalo na posilněnou a pro povzbuzení pivo za obecní groš. Účty v obecních kronikách se vedly takto: za sud piva při ohni vypitý – 1 kopu 30 grošů; nebo: za čtyři konve piva k ohni vzatých 18 grošů.

Řemeslníkům se v 16. století přísně přikazovalo, aby v případě požáru „ihned všeho díla nechali a k ohni spěchali“, „kteří by pak koli z řemeslníků, mistři či čeládka nešli, pokuty dá mistr 1 kopu míšeňských, čeledín tejden v šatlavě odsedí ...“.

Za starých dob se velice přísně trestalo rabování při ohních. Podívejme se do letopisů... „ulévati oheň a překážet mu, aby nešel dále“ - o to se odedávna měli snažit všichni, kteří přišli k ohni. Ale ne vždy se dodržovaly hasičské řády a tak, ač neměli, přicházeli někteří k požárům s prázdnýma rukama, nebo „jen ze zelvy“ a někdo „vyšel hasit s tím oumyslem, že pokrade“. Takovýto „zlodějský hasič“ jak ho nazývali, zpravidla býval i za sebemenší krádež „potrestán na hrdle“. A protože tehdy šlo všechno rychle, hned na místě dostal poberta, co mu patřilo – hodili ho do ohně.

Aby se krádežím předešlo, zakazoval se přístup k požáru cizincům a neznámým osobám, a litomyšlský řád z roku 1554 hrozil trestem i tomu, „kdo by přiběhl s mošnou či pytlem hasit“.

V požárních řádech čteme, kolik řemeslníků, kolik žebříků, džberů na vodu apod. musel každý cech dodat k požárům. Za nedodržení byly přísné postihy.

V 19. století se v našich zemích objevily první pokusy se zakládáním sborů dobrovolných hasičů. V roce 1864 tak vznikl první český hasičský sbor ve Velvarech. Po roce 1864 vznikají další dobrovolné hasičské sbory v Roudnici, Nepomuku, Kutné Hoře, Plaňanech a Táboře. Přijetím a schválením stanov těchto sborů začíná organizovaná činnost hasičstva v českých zemích.

Z historie našich sborů, kronik, obrazového materiálu se můžeme dobře informovat o tom, jak se vyvíjela požární technika. Řada původních stříkaček, hasičského nářadí a jiného velmi cenného matriálu je pečlivě uschována například v Hasičském muzeu v Přibyslavi u Havlíčkova Brodu. Řadu exponátů vlastní i některé hasičské sbory na různých místech naší republiky. Cena těchto strojů a výzbroje se nedá dobře vyčíslit penězi. Hasičská technika se v našich zemích vyvíjela pomalu. Teprve v 18. a 19. století se objevily první nepatrné krůčky pro zlepšení požárních zásahů.

Podívejme se na některé typy techniky z 18. až 20. století.

Doprava vody na požářiště bývala v minulosti vždy velice obtížná a zdlouhavá. V průběhu 18. století byly do českých zemí dováženy účelové koňské povozy jako požární voznice pro dopravu 200 až 400 l vody. Byly převážně francouzských a německých typů. Jako jedna z prvních v Čechách byla v roce 1750 vyrobena voznice jednoduché konstrukce pro dopravu vody a několika džberů. Požární voznice byla určena k dopravě vody, zejména z městských kašen a studní. Konstrukce a uspořádání vozu již umožňovaly dopravu většího množství vody (zpravidla v několika sudech), ale i opěracích žebříků, trhacích háků, tlumic, džberů, jednopístové ruční stříkačky s otočnou proudnicí a potřebného množství obsluhy.

Přeprava vody, obsluhy a hasičského nářadí se řídila přísnými pravidly. „Výprava hasičstva má k požářišti jeti nejkratší cestou a sice ostrým klusem, nikdy cvalem, poněvadž tento poslednější chod, pozůstávající z řady skoků, koně dlouho nevydrží a zbytečně se uženou.“

Pražská obec předala v roce 1884 sboru parní stříkačku od smíchovské firmy R. A. Smekal – první vyrobenou v Čechách. Parní stříkačky byly při svém vzniku považovány za stříkačky budoucnosti.

K vytápění a k výrobě páry potřebovaly nejméně 20 minut, jejich zásah přicházel většinou pozdě. Z hlediska hasební taktiky bývaly v boji s požárem platnější v obraně (zabránění rozšíření požáru), než v útoku (likvidace vlastního ohně).Převozný vysouvací žebřík umožňoval výstup a provádění zásahů do maximální výšky 18 metrů. Nástavba byla umístěna na otočné věži, zajišťované v pracovní poloze třecí převodovou brzdou. Konstrukce otočné věže byla vybavena dvěma ručními navijáky pro vyložení žebříkové sady a její vysouvání. Třídílná žebříková sada dřevěné konstrukces kovovým vyztužením měla bezpečnostní zajišťovací západky. Podvozek byl upraven pro manipulaci na malém prostoru, přední náprava odpérována, zadní bržděna převodovou šlapkovou brzdou. Dřevěná kola s kovovou obručí byla ve 20. letech nahrazena koly s pryžovou obručí. Zařízení se dopravovalo na místo zásahu koňským potahem nebo požárními tahači.V roce 1926 dostala Praha první požární automobil, tak postupně z vozového parku pražského hasičstva vymizely koňské potahy.

V dalších letech až do okupace Československa v březnu 1939 nedošlo ve vývoji požární techniky k žádným podstatnějším změnám. V převážné části republiky přijížděla k požárům stále ještě hasičská vozidla tažená koňmi.